Anatolské koberce s bílou půdou mají jeden ze tří vzorů: čintámani, „ptačí“ a méně častý vzor „škorpionů“. Celá skupina je stále ještě známá spíše pod dřívějším označením „uşaky s bílou půdou“, protože do města Uşaku se kladl jejich původ. Osmanský ceník z roku 1640 je však zařazuje do asi 35 kilometrů vzdáleného města Selendi. Ceník uvádí bílé koberce ze Selendi jako lázeňské a rozlišuje dva vzory: „leopardí“, známý dnes pod označením uvedeným Wilhelmem von Bode na základě podobnosti s buddhistickým emblémem jako čintámani, a „vraní“ vzor, který můžeme ztotožnit s „ptačím“. Podle maďarské badatelky Emese Pásztor je možné, že se v lázních používaly koberce s bílou půdou proto, aby horko a vlhký vzduch nepoškodily barviva na pestřejších kobercích. Koberce s bílou půdou se vázaly v širším období od první poloviny 16. do poloviny 17. století a poté vzor čintámani přetrvával ještě v obměněných stylizacích. Ve třicátých letech 20. století se začaly objevovat kopie koberců s bílou půdou z dílny rumunského kopisty Theodora Tuduca. Příběh, který do určité míry souvisí s hlubockým kobercem, líčí Kurt Erdmann. Tuducovy kopie pronikly i do muzejních sbírek a byly odhaleny teprve v roce 1964, když londýnské Victoria and Albert Museum zveřejnilo informace o padělku koupeném roku 1933 od málo známého obchodníka, který uváděl, že jde o slavný Schwarzenberský čintámani vystavený na vídeňské výstavě koberců konané v C. a k. rakouském obchodním muzeu roku 1891 (č. kat. 357). Koberec však byl poté, co se představil ještě na velké mnichovské výstavě islámského umění, umístěn – stejně jako dnes – v jídelně zámku Hluboká. Osnova: bělavá vlna (v okrajových částech červená), 60 přízí na dm. Útek: světle béžová vlna, 2 za řadou uzlů, 31 uzlů na dm. Vlas: vlna, symetrický uzel na 2 osnovních přízích, 930 uzlů na dm². Příčné okraje: tkané zakončení založené do rubové strany. Podélné okraje: ploché obtáčení přes tři dvojice osnovních přízí, modrá vlna. Staré inv. č. HL-HL-06594.
