Ženský kožich

Ženský polodlouhý, bílý kožich, uvnitř s žlutavým beránkem, bohatě zdobený aplikací barevných kůží, s provlékanými uzoučkými koženými pásky, s motivem vázy z níž vyrůstá velká bohatá kytice s tulipány, plátkovými květy a lístečky, límec z lišky. Kožešiny a kůže patří k nejstarším surovinám používaným k ochraně lidského těla před zimou a nepohodou. Způsob výroby se v lidovém kožešnictví skládal z několika odlišných postupů. Kůže se musela máčet a čistit, změkčovat a konzervovat chemickou cestou, mechanicky změkčovat, čistit a vytahovat. Další velmi často používanou úpravou kůže bylo její barvení. Kožichy, které byly střihově a i ve výzdobě náročnější, byly v minulosti většinou opatřeny rukávy. Díky své nákladné výrobě bylo vlastnictví kožichu v tradiční lidové kultuře vysoce prestižní záležitostí - náročněji zdobený kožich tak zdaleka nevlastnil každý, pouze ekonomicky lépe situované sedlácké vrstvy, a, nosil se jen při svátečních příležitostech nebo na cesty, kdy bylo třeba náležitě reprezentovat. Kožichy se velice pečlivě ukládaly a ošetřovaly, a většinou se dědily i po několik generací. Výzdoba kožichů byla prováděna různě barvenými kůžemi - červenými, zelenými, bílými, žlutými, ale i černými. Velmi oblíbená byla aplikace velkých, stylizovaných motivů do výrazných kompozic. Aplikované motivy našívali kožešníci bez předkreslení přímo na jednotlivé části kožichu, ale dopředu pak vystřihli všechny motivy vzoru, které na příslušnou část patřily. Všechny motivy, které patřily na jednu část kožichu, stříhali kožešníci naráz a přitom je do vzoru ukládali tak, jak je měli přišívat. Kůže se před stříháním musela změkčit vlhčením z druhé strany mokrou houbičkou.