I přes značné poškození je socha Zmrtvýchvstalého Krista velmi zajímavým a nepříliš častým dokladem liturgicky aktivního artefaktu, který byl určen k inscenaci Kristova zmrtvýchvstání a nanebevstoupení v neznámém sakrálním prostoru. Pro tento typ soch je obvyklé plně plastické zpracování štíhlého objemu ve velikosti kolem 60–80 cm, a to z důvodu snazší manipulace se sochou-loutkou (přenášení z hrobu na oltář, vytahování kladkou s následným protažením klenebním otvorem). Uzavřený štíhlý objem Kristova nahého těla, s pláštěm přetaženým zpod pravé ruky vysoko na levý bok, je dynamizován nepříliš zvládnutým postojem s vystupujícím kolenem volné nohy, akcentovaným draperií. Obvyklý štítovitý motiv před tělem přetaženého pláště je znehodnocen odřením vystupujících hran promačkávaných záhybů. Kvalitnější je naopak zpracování výrazné mužské vousaté tváře ostře řezaných rysů. Pro její typ a důkladné promodelování nalézáme analogie v západočeské produkci konce 15. století (např. sousoší Olivetské hory z Horního Slavkova a Bezdružic, sv. Petr a sv. Pavel z Plzně – Hradiště), jež mají východisko v konzervativním okruhu franckého, úžeji norimberského sochařství. Nelze vyloučit, že v rámci obdobných stylových souvislostí vznikla i socha Zmrtvýchvstalého Krista ze Švihova.
