Monumentálně cítěná socha klečícího sv. Jana Křtitele tvořila původně součást neznámého většího celku. Mohlo jít o skupinu Deésis v rámci Posledního soudu, kde Bůh Otec trůní mezi sv. Janem Předchůdcem a Pannou Marií. Oba světci zde plní roli přímluvců za lidstvo, čemuž odpovídá i gesto rukou. S ohledem na velikost klečící figury by muselo jít o monumentální celek buď ze skříně skříně, či z nástavce oltáře. Vyloučena není ani možnost výjevu Stětí sv. Jana Křtitele, kde by za postavou světce stál katan se zvednutým mečem. Tomu by napovídaly otvory pro čepy na zadní straně sochy. Analogií takového scénického výjevu by pak bylo např. Stětí sv. Kateřiny od Michela Erharta v Berlíně či Oplakávání Krista se samostatnými doprovodnými figurami (např. Grossostheim, okruh Tilmana Riemenschneidera). Podle zmínky v restaurátorské zprávě socha pochází ze špitálního kostela sv. Jana Evangelisty ve Švihově, přestavěného Půtou Švihovským z Rýzmberka a na jeho popud znovu vysvěceného 24. května 1504. K tomuto datu mohl vzniknout také celek, z něhož socha sv. Jana Křtitele pochází. Socha klečícího sv. Jana byla uvedena do literatury Jiřím Fajtem a zařazena mezi díla západočeské produkce ovlivněná tvorbou hornofranckého (würzburského) sochaře Tilmana Riemenschneidera. Autor sochy sv. Jana Křtitele spojil inspiraci tradičnějším směrem norimberského sochařství s tvaroslovím vycházejícím z riemenschneiderovských vzorů. Jiří Fajt předpokládá, že socha pochází z jižního Plzeňska (Přešticko) a že ve stejném stylovém okruhu, případně i v téže dílně, vznikly reliéfy sv. Petra a sv. Pavla z Kralovicka, dnes umístěné ve sbírkách Západočeského muzea v Plzni. Není nicméně vyloučeno, že mohlo jít o import z oblasti Frank, s níž byly západní Čechy intenzivně provázány obchodně i umělecky.
