Lavabo

Speciálním zařízením užívaným k liturgickému omytí rukou bylo lavabo (z latinského umyji se, např. podle žalmu „Lavabo inter innocentes manus meas“ – „Umyji si ruce mezi nevinnými“). Lavabo situované v sakristii mělo primárně formu žlabu s tekoucí vodou, neboť pouze tekoucí, živá pramenitá voda měla očišťující moc. Posléze se jako lavabo označovala nástěnná závěsná vodní nádržka opatřená ventilem – kohoutkem, zavěšená nad umyvadlem. Vytékající voda upomínala vývěr pramene. Jako lavabo se označovalo i speciální liturgické umyvadlo s konvicí. Lavabo bylo také součástí výbavy při světském stolování. Sloužilo k rituální očistě před manipulací s chlebem, s požehnaným pokrmem a nápojem. Očista před jídlem z hygienických důvodů je věcí novověku. Lavaba se zhotovovala z obecných i drahých kovů, často i z keramiky, eventuálně ze vzácných materiálů, např. z křišťálu, perleti. Materiál, ze kterého byla nádoba vyrobena, totiž přenášel svoji ochrannou či očistnou moc i na obsah nádoby. V reliéfní modelaci či v malbě lavabových mís i nádržek lze spatřovat řadu dalších významů, obvykle rozhojňujících ikonografii zmíněných forem mís a nádržek. Prezentované cínové lavabo z mobiliáře státního hradu Šternberk je ikonograficky pozoruhodné. Mísa lavaba má formu mušle. Ikonografie formy souvisí především s významy očisty a s významy zrození nového života post mortem skrze křest. Nádržka na vodu má podobu delfína, od starověku posvátného zvířete rovného bohům. Delfín byl průvodcem duší zemřelých do říše mrtvých. V křesťanství byl pak tento význam přejat a vztažen ke Kristu Spasiteli, delfín ztotožněný s Kristem se stal nositelem soteriologické naděje.