Krajina s pašijovými scénami

V mnoha ohledech pozoruhodná a v české umělecko-historické literatuře doposud neúplně zhodnocená desková malba představuje Krajinu s výjevy z Kristových pašijí. Pochází z obrazárny českokrumlovského zámku, kde se předtím nacházela v majetku Schwarzenbergů. V domácí odborné literatuře byla malba doposud uváděna jako dílo nizozemského malíře, ovšem bez bližší autorské atribuce. Mezi díla významného antverpského krajináře Herriho met de Bles ji zařadil belgický badatel Luc Serck. Obraz považoval za charakteristickou práci mistra v plné síle jeho výtvarného projevu a na základě předlohy scény s Oplakáváním v popředí – již shledal v rytině od Enea Vica (1548) – jej zařadil mezi Blesova pozdní díla. Autorské připsání krumlovské malby přesvědčivě doložil srovnáním s typickým Blesovým koloristickým citem pro zobrazování dálek, oblohy a mraků, dále pak komparací způsobu zachycování postav včetně celých kompozičních skupin, které se do detailu shodují s uskupeními na dalších Blesových obrazech – především jde o kompozici Krista padajícího pod tíhou kříže a okolo stojící vojáky, mužské postavy s turbany přihlížející této scéně a venkovana se ženou se džbánem v popředí. Jako další charakteristické znaky Blesova stylu patrné na obraze z Krumlova lze konstatovat např. ztvárnění dramatické atmosféry s bouřkovými mraky a hejny divoce poletujících ptáků, krajinu ztrácející se v dálce v mlhavém oparu či městský prospekt s typickou architekturou. Krumlovský obraz, který má v rámci Blesova díla nezvyklý výškový formát, představuje v jeho tvorbě jinak častý námět krajiny, do níž jsou vsazeny různé pašijové výjevy. Krajina sama reprezentuje v této vrstvě nizozemského malířství velice oblíbený typ tzv. „obrazu světa“ (z něm. Weltlandschaft), který měl ambici zachytit všechny známé základní složky světa (hory, údolí, moře atd.) a netvořil tak realistický výsek konkrétní krajiny. Do tohoto rámce Bles vložil minimálně čtyři pašijové výjevy: Nesení kříže při pravém okraji, vrchol Golgoty s prázdným prostředním křížem, Oplakávání zcela vepředu a za ním finální scénu s Kladením do hrobu. Tento simultánní způsob zobrazení, který nerespektuje jednotu prostoru a času, má v nizozemském malířství delší tradici již od dob klasického ztvárnění tohoto žánru v díle Hanse Memlinga. Ačkoli kladení jednotlivých časově vzdálených výjevů vedle sebe může mít i čistě narativní funkci, slouží většina takto pojatých obrazů především devočním účelům. Na jiných Blesových příkladech bylo poukázáno, že tento obrazový žánr vychází vstříc dobové zbožnosti a je rovněž v úzkém vztahu s literaturou kontemplativně-meditativní povahy.