Kladívková akordová citera (mandolinetta; v Hornbostel-Sachsově taxonomii hudebnin 314.1 pravá desková citera) na 92 strun: dřevěný korpus s černým pololesklým povrchem, okraj mírně ozdobně-vlnitý, vpravo nahoře zkosený, na vrchní desce zvýrazněn vyřezávanou bělenou dvojlinkou, spodní deska chybí (nahrazena deskou z neupravené překližky), v horní části plochy vrchní desky zlacený nápis "Fischer´s Lieblings-Klänge ges. gesch. No 333 239", pod ním velká barevně malovaná dekorace s motivem svazku květin, v dolní polovině dva ozvučné otvory (jeden zvýrazněn bílou kružnicí), dole struník s pražcem, nahoře kovové kolíky s kobylkou, dále na vrchní desce štítek s předtištěným černým rámečkem a označeními tónů; přiložen volně snímatelný dekl s mechanickou klaviaturou: dřevěný korpus, z vnějšku černý pololesklý, vrchní deska mírně sklopena směrem k hráči, na ní zlaceně nápis "Fischer´s Mandolinette" a označení tónů u kláves (v otvorech umístěné dřevěné kolíčky s v horní řadě se zelenými a v dolní s bílými hlavičkami - 6 chybí: po třech z každé řady) zespodu přiléhajících na kovové pružiny s dřevěnými paličkami.
Citera je strunný drnkací nástroj, který se do stávající podoby vyvinul zhruba v polovině 19. století. Jeho předchůdci byly různé strunné lidové nástroje s ozvučnou deskou, které se vyskytovaly již dříve. Vrcholu své popularity citera dosahuje v druhé polovině 19. století a na počátku století 20. především v německojazyčných zemích. Z tohoto důvodu se citera v Československu stala předmětem nacionalistických vášní. Po roce 1918 byla označena za "rakousko-uherský nástroj", po roce 1945 pro změnu za "německý nástroj". V obou případech u nás došlo k zavržení citery a umění hry na ni zůstalo jen v rodinách nejoddanějších tomuto nástroji. Zájem o citeru se znovu rozvíjí od 90. let 20. století. Citera v době své největší popularity patřila mezi oblíbené nástroje všech společenských vrstev. Hra na citeru se pěstovala jak na císařském dvoře, tak v panských rodinách, mezi měšťany i venkovany.
