Velkovévoda toskánský Francesco de’Medici

Obraz pochází z majetku šlechtického rodu Colloredo-Mansfeld. Starý hraběcí rod s italsko-rakouskými kořeny se v Čechách usadil v době třicetileté války. Kdy se portrét dostal do colloredo-mansfeldské sbírky však není známo. Nejstarší zmínku nacházíme v seznamu obrazů na Opočně z roku 1829, který sepsal její tehdejší kurátor, malíř František Horčička. Podobizna byla dříve považována za dílo Agnola Bronzina či Pietera de Witte, zvaného Candido. Recentní studium obrazu objasnilo jak identifikaci portrétovaného tak malíře. Jedná se o portrét toskánského velkovévody Francesca de´Medici (1541-1587) od florentského rodáka Mirabella Cavaloriho (1535-1572). Malíři, který úspěšně usiloval o oživení manýristického malířského projevu, je s jistotou připsáno jen málo děl, většinou jde právě o podobizny. Ovšem k nízkému počtu jeho děl nepochybně přispělo umělcovo časné úmrtí, zemřel ve věku 37 let. Alessandro Nesi umělci nově připsal několik podobizen v italských sbírkách. S nimi se opočenský portrét shoduje v malířově obvyklé kompoziční formuli – postava je k divákovi natočena levým bokem a obrací na něj svůj pohled, tvář bývá osvětlena z levé strany, společným znakem těchto děl je i hnědé pozadí a působivá světelná modelace obličeje. Malířské provedení opočenského obrazu je však nejbližší především portrétu Maltského rytíře z roku 1566 z Metropolitan Museum v New Yorku, který Mirabellu Cavalorimu připsala Marta Privitera. Obě podobizny, opočenskou a newyorskou, spojuje uvolněný malířský přednes, vynikající práce se světlem a barvou, emotivní působení díla, které se projevuje v citlivě vedené siluetě postavy, dramaticky prokreslených rukou i v procítěném výrazu očí a obličeje postav. Těmito znaky se Cavalori odlišuje od tvorby většiny svých současníků, kteří v duchu bronzinovského portrétu pokračovali v tendenci citově neutrálního, až chladného vyobrazení. Zajímavá je též ikonografie portrétu. Motivem medailonku se podobizna vrací kompozičně k typu několika vévodových jinošských podobizen z doby kolem roku 1560. Francesco na nich byl zobrazen, jak drží v ruce antickou kamej anebo portrétní miniaturu. Na opočenské podobizně však divák vnitřek medailonku nespatří, co je v něm ukryto, je známo pouze vévodovi. Zlatá montáž s tmavou výplní snad naznačuje, že jde o kamej. Glyptika patřila mezi vévodovy záliby a opracování drahých kamenů se věnoval i osobně. Zobrazení vévody s podobným cenným předmětem proto není překvapivé a zcela koresponduje s tím, co o jeho osobnosti víme. V době vzniku tohoto obrazu probíhala výzdoba Studiola, kde byly ve dvaceti skříních uchovávány právě takové vzácnosti. Portrét zaujme i zvláštní melancholickou atmosférou, nepředstavuje obvyklý typ odosobněného reprezentativního portrétu, k nimž náleží podobizny vévody Cosima i výše zmíněný soudobý Francescův portrét z Uffizií a většina panovnických portrétů z druhé půlky 16. století. Patrně byl tedy obraz určen k soukromému účelu. Znázorňuje kultivovaného muže se zádumčivým pohledem, který svým založením tíhnul k vědě a umění, avšak osud jej postavil do čela významného italského státu. Osud, který připomíná životní příběh jeho současníka císaře Rudolfa II.