Posmrtná podobizna císaře Ferdinanda I.

Římský císař, český a uherský král Ferdinand I. (narozen 1503 v Alcalá de Henarez) zemřel 25. července 1564 ve Vídni ve věku jedenašedesáti let po dlouhé nemoci. Jeho tělo bylo vystaveno do 30. července, kdy bylo dočasně pohřbeno v kapli Hofburgu. V srpnu následujícího roku byly císařovy ostatky převezeny z Vídně do Prahy, aby byla naplněna jeho poslední vůle, podle níž si přál být pohřben v katedrále sv. Víta po boku své choti Anny Jagellonské. Pravděpodobně jen krátce poté, co císař vydechl naposledy, byla namalována jeho posmrtná podobizna. Z archivních pramenů je známo, že malíř Johann Poyancz zesnulého císaře portrétoval a tato podobizna byla zaslána do Mantovy arcivévodkyni Elenoře, dceři císaře Ferdinanda I. Malíř, o němž bohužel postrádáme jakékoli jiné zprávy, patrně nedlouho po císaři skonal též, neboť odměna ve výši 20 tolarů (22 zlatých a 40 krejcarů) byla vyplacena o rok později jeho vdově. Tento v písemných pramenech zmiňovaný portrét bývá ztotožňován s posmrtnou podobiznou císaře ze sbírek Gemäldegalerie Kunsthistoriches Museum Wien. Kompozičně se vídeňský obraz prakticky shoduje s telčským portrétem. Zobrazuje zesnulého panovníka po úroveň hrudi, ležícího na černě zahaleném lůžku. Hlava pokrytá černou čepičkou spočívá na černém polštáři, tělo je oděno do bílé košile a černého pláště. V pravém horním rohu je umístěna nápisová tabulka: „DIVI FERDINAND […] / PERATORIS: MAXIMI / IN. EIVS. MORTE. SIM / VLACRVM. VIENE / AVSTRIACAE / ANNO. M.D.LXIIII. MENSE / IVLII. DIE.D.IACOBI / OST. FESTIVITATIS.“ Portrét tedy není signován a není ani známo, že by se do sbírek vídeňského muzea dostal přes vlastnictví mantovské vévodkyně. Nicméně nelze vyloučit, že skutečně jde o Poyanczem namalovaný obraz. Existuje však i eventualita, že podle jiného dnes neznámého obrazu-prototypu namalovaného podle skutečného nebožtíka bylo následně zhotoveno více kopií, jež byly darovány dalším příbuzným či členům dvora. Jednou z nich je nejspíše i posmrtný obraz císaře Ferdinanda ze zámku v Telči. Vídeňský portrét se nicméně mírně liší ve formátu, dále je na rozdíl od telčské podobizny namalován na dřevěné desce a jiná je též podoba identifikačního nápisu v pravém horním roku. Na českém plátně má vzhled listu papíru (a bohužel je již nečitelný), zatímco na desce z Vídně je nápis plošně vepsán do pozadí a doplněn ornamentem. Oba obrazy jsou malovány strnulým a až pedantsky popisným malířským rukopisem: autoři vykreslují rysy fyziognomie naturalisticky bez náznaku idealizace. Na Ferdinandově obličeji jsou patrné stopy těžké agonie: vystouplé žíly na čele a skráních, vysílené rysy ve tváři. Malířsky až naivně působí jednotlivě vykreslené řasy na zavřených víčkách či křeč rozevřených úst s vyceněnými zuby. Silně kresebný a spíše průměrný malířský projev svědčí o autorství umělců, kteří byli rychle po ruce a jejichž školení a působení můžeme klást do oblasti střední Evropy. Císař je na všech třech známých posmrtných portrétech zobrazen bez regalií i jakýchkoli jiných odznaků moci. Není to neobvyklé, naopak zesnulí vladaři byli většinou zachyceni jako prostí věřící. U posmrtné podobizny je pozornost soustředěna na zachycení věrné podoby zesnulého se všemi stopami po bolesti a agonii, jako svědectví o odchodu fyzického těla panovníka. Zatímco jeho sláva a historické místo zůstává ukotveno v rodové paměti a v dějinách.