Reliéfní socha neznámého původu je dochována v torzálním stavu. Chybí světcova pravice ukazující k beránkovi, stejně jako část hlavy beránka a část zavřené knihy, na níž spočívá. Celá socha nese výrazné stopy poškození červotočem. Rovně seříznutá zadní strana a velice malá výška reliéfu (8 cm) naznačují, že původně byl součástí vnitřní strany křídla skříňového oltářního nástavce. Postava je sice fakticky plochá, řezbář ale dokázal velice zdařile navodit iluzi plně plastického objemu. Působení povrchu sochy ovlivňuje torzálně dochovaná křídová vrstva a tmavé tóny polychromie, ponechané vedle ploch holého dřeva v nesouvislých mapách. V inkarnátu jsou zbytky původní polychromie, fragmenty červených tónů polychromiena plášti původní nejsou. V partiích kožešiny nacházíme zbytky původní křídové podkladové vrstvy. Světec je zobrazen jako poslední prorok, bosý, v rouchu z velbloudí srsti a v plášti vinutém pod pravou paží k levé ruce, kde je ukončen v krátkém cípu. Záhyby pláště respektují vystupující koleno pravé volné nohy a vytvářejí tak dominantní motiv přetaženého cípu. K pokročilým motivům zde patří vmačkávání kratších záhybů, rubová otočení cípů a ostré vytažené hrany diagonálně vedených záhybů. Světcova tvář, s pootevřenými ústy odhalujícími zuby, má nepříliš individualizované rysy, nepostrádající určitou lyričnost. Výraz vhodně doplňují hojné kučery vlasů a zběžně, hodně stylizovaně řezané zvlněné vousy. Morfologie záhybů, typika i detaily tváře ukazují ke vzniku sochy v době nastupující pozdní gotiky, kdy docházelo k přetváření dědictví krásného slohu, zapojování nových progresivnějších motivů a konstituování počátků regionální tradice pozdní gotiky. Pokud vycházíme z původního uložení v libereckém muzeu, není vyloučeno, že socha mohla vzniknout právě v tomto regionu nebo šířeji v oblasti Horní Lužice či Slezska. Oblast Liberecka, Českolipska a Děčínska nevytvořila v pozdním středověku žádnou lokální uměleckou identitu, spíše přirozeně tíhla – díky geografické blízkosti, sociálním, náboženským a politickým vazbám – k centrům v Žitavě, Budyšíně či Zhořelci. Zde by se nabízely výtvarné paralely především v době kolem 1470–1480 (např. oltář Čtrnácti svatých pomocníků v bývalém klášteře cisterciaček Marienstern / Stella Sanctae Mariae).
