aktuálně zveřejněno 238 876 sbírkových předmětů z 202 institucí
Zlomek gotického režného komorového rohového kachle (cca 1/2) s motivem "divý muž" (patrný srstnatý muž držící štít, druhou rukou nad hlavou pak kyj). Na pravém okraji stylizovaný tordovaný rohový sloupek. Na horní stěně komory důlek. Zadní stěna nepatrně zašpiněna sazemi od kouře. Motivy divých lidí se v kultuře objevují už od antiky. Svůj původ mají zřejmě už v bájích a pověstech prehistorických dob. Inspirací pro středověkou podobu divých lidí, kteří jsou zpravidla zobrazováni jako chlupatí divoši, často s kyjem, může být podoba římského boha lesů Silvana či boha smrti Orka. Ve středověké ikonografii je motiv divého muže či ženy používán především jako alegorická antiteze civilizace a divokosti. Tato antiteze je negací středověké náboženské askeze a střídmosti, svou roli sehrává při různých sezonních rituálech spojených s nezřízenou konzumací jídla a pití. Středověká náboženská dogmatika vycházela z již od antiky rozšířené představy, že člověka činí člověkem duše, která mu umožňuje kontrolovat a regulovat své jednání včetně živočišných potřeb. Diví lidé podle těchto představ duší neoplývají a řadí se tak mezi další mytologické postavy, které jsou v protikladu s lidským řádem a pořádkem. V mytologii a ikonografii tak slouží jako zrcadlo většinové společnosti a společenského pořádku založených na hierarchickém uspořádání. V průběhu dějin se motiv divých lidí romantizoval a transformoval do různých postav faunů, satyrů, skřítků, trollů, orků, loupežníků apod., v těchto podobách přežívá dodnes hlavně v populární kultuře, pohádkách a fantasy umělecké tvorbě.