Divadelní sbírka obsahuje okolo 750 000 sbírkových předmětů. Sbírkové fondy jsou rozmanité a dokumentují historii divadelního umění z nejrůznějších hledisek. Jsou soustředěny především k historii divadla v Čechách a na Moravě, a to jak profesionálního, tak amatérského. Sbírku spravuje Divadelní oddělení, kontakt naleznete zde.

Fondy jsou rámcově rozděleny podle druhu materiálů do těchto skupin:

Sbírka rukopisů
Sbírka starých tisků a knihovna
Sbírka divadelních plakátů (cedulí) a programů
Sbírka výtvarná, která zahrnuje scénické a kostýmní návrhy, makety, realizované divadelní kostýmy, obrazy a samostatnou loutkářkou sbírku
Sbírka fotografií a negativů
Sbírka zvukových nahrávek
Samostatnou skupinu tvoří tzv. trofeje (trojrozměrné památky na divadelní osobnosti), samostatným celkem je také tematická sbírka cirkusového a varietního umění.

Sbírka rukopisů
Sbírka rukopisů čítá přes 50 000 sbírkových předmětů. Obsahuje především archiválie k historii jednotlivých divadel (archiv Sboru pro zřízení Národního divadla, torza z archivů Stavovského, Vinohradského či Švandova divadla). Dále se zde nacházejí rukopisné exempláře divadelních her a mezi nimi autografy předních českých dramatiků od obrození téměř po současnost (např. J. N. Štepánka, V. K. Klicpery, J. K. Tyla, J. Vrchlického a V. Hálka). K pokladům sbírky náleží i rukopis Maryši bratří Mrštíků, psaný oběma autory společně, nebo původní verze Čapkova Loupežníka. Většina textů z archivů byla sice pořízena opisovači, ale i tak se jedná o mimořádně zajímavé exempláře s velkou vypovídací hodnotou. V textech jsou totiž často poznámky a náčrtky režiséra, inspicienta či nápovědy, dále údaje o místech, kde se představení hrálo, o počtu repríz, tržbě, obsazení hry i o škrtech, které si v textu vynutila cenzura. Podobně je tomu i v případě her rozepsaných do jednotlivých rolí. Zde lze sledovat, jak se měnilo obsazení v průběhu let, kdy mělo divadlo či společnost hru v repertoáru, a občas se tu vyskytnou i hercovy poznámky k pojetí role, nebo náčrtek masky či kostýmu. Rozepsané role získává muzeum z divadelních archivů nebo z pozůstalostí divadelních osobností. Nesmírně cenná je pozůstalost J. Mošny s desítkami zachovaných rolí, od nejmenších několikařádkových „štěků" až po hlavní role. Unikátní, bohužel nepříliš početný soubor divadelních textů tvoří rukopisy her starých lidových loutkářů.
K nejzajímavějšímu a z divadelně historického hlediska nejcennějšímu materiálu patří režijní knihy. Lze z nich vyčíst ty nejpodrobnější (a často také jediné zachované) údaje o režijním výkladu a podobě slavných inscenací (např. E. Chvalovského, K. H. Hilara, J. Frejky, J. Bora a dalších). Režijní exempláře obsahují např. rozkresy pohybu herců na scéně, pokyny technickému personálu, podněty pro výtvarníka a různý doplňkový materiál, jako jsou rozpočty na výpravu, textové varianty a úpravy překladu apod.
Součástí sbírky rukopisů jsou od počátku také rozsáhlé soubory korespondence získávané většinou z pozůstalostí významných divadelníků. Některé z nich (např. z pozůstalosti O. Sklenářové-Malé, V. Vydry, K. H. Hilara aj.) obsahují i několik set dopisů od jednotlivých pisatelů nebo institucí. Dopisy jsou pramenem důležitých údajů o politických a uměleckých názorech osobností spjatých s historií českého divadla. Např. dopisy dramaturga F. Götze nemocnému K. H. Hilarovi poskytují nečekaný úhel pohledu na činnost souboru činohry Národního divadla. Mimořádnou dokumentární hodnotu mají také bohaté soubory korespondence naší světoznámé pěvkyně E. Destinnové nebo hudebního skladatele a dirigenta O. Nedbala. Korespondence režiséra J. Frejky z doby, kdy stál v čele Městských divadel pražských, zase odráží politické tlaky, které na něj působily začátkem 50. let minulého století. Mezi pisateli dopisů najdeme vedle českých divadelníků, dramatiků, herců a dalších i plejádu zahraničních uměleckých osobností , jako byli R. Rolland, K. S. Stanislavskij, M. Achard, A. Moissi a jiní.

Sbírka starých tisků a knihovna
Knihovna patří vedle sbírky rukopisů k nejstarším fondům. Má přes 40 000 svazků a zahrnuje knihy vydané od počátku 17. století do současnosti. Obsahuje díla z oboru historie divadla českého i světového, divadelně-teoretické publikace, texty divadelních her českých i světových autorů v originálech i překladech, ročenky, almanachy, divadelní časopisy, loutkářskou literaturu a loutkové hry. Vedle mnohasvazkových encyklopedií a souborných vydání her klasiků je součástí knihovny i sbírka kabaretních textů a drobných příležitostních tisků, jejichž nejdůležitější část se váže k dějinám Národního divadla.
Část tisků divadelních her obsahuje cenné režijní, inspicientské či censurní poznámky, včetně škrtů pro konkrétní inscenaci. Divadelní oddělení převzalo knihovny z pozůstalosti významných osobností, a proto v některých tiscích nalezneme dedikace autorů (Alois Jirásek, bratři Čapkové, bratři Mrštíkové ad.) hercům a herečkám, často s poděkováním za ztvárnění určitých rolí. Součástí knihovny divadelního oddělení se staly mj. též Reimoserova knihovna zaměřená na taneční literaturu a původní zámecké knihovny nebo jejich části (Křivoklát, Sychrov, Žďár nad Sázavou, Kačina).

Sbírka divadelních plakátů (cedulí) a programů
Tato sbírka má z historického hlediska vysokou dokumentační hodnotu. Cedule jsou relativně přesnými záznamy o tom, co se kde hrálo, kdy a v jakém obsazení. Jsou zdrojem informací o počtu repríz jednotlivých inscenací, lze podle nich sestavit soupisy rolí hereckých představitelů i repertoár divadel. Jsou mnohdy jediným dokladem o hrách, jejichž texty se do dnešní doby nedochovaly, a o zapomenutých osobnostech, které v minulých stoletích budovaly základy dnešní vyspělé divadelní kultury.
Nejstarší cedulí a zároveň jedním z nejstarších předmětů divadelní sbírky je periocha Constantinus z českého jezuitského představení konaného 24. srpna 1642.
Neocenitelným pramenem údajů jsou pro historiky českého divadla svazky cedulí kompletních divadelních sezón. Jedná se zejména o unikátní, téměř kompletní sbírku vázaných cedulí Stavovského divadla od roku 1824, divadla Prozatímního a Národního a také Městského divadla na Vinohradech od jeho vzniku do roku 1959. Soubor cedulí pražských divadel hrajících německy mapuje představení Stavovského divadla, Neues Deutsches Theater a Kleine Bühne. Ve sbírce se nacházejí také vázané cedule několika sezón Realistického divadla, Divadla E. F. Buriana, Městských divadel pražských a několika dalších.
Součástí sbírky jsou také soubory volných plakátů různých pražských i mimopražských divadel, např. Švandova divadla na Smíchově, Pištěkova lidového divadla, Uranie, Osvobozeného divadla a dalších. Velmi cennou součást sbírky představují cedule kočovných hereckých společností. K nejstarším patří cedule společnosti Prokopovy (od roku 1849), Zöllnerovy (od roku 1851), Kramuelovy (od roku 1864), Čížkovy (od roku 1865) a Švandovy (od roku 1871).
Je třeba zmínit také plakáty divadelních ochotníků, mnohdy zajímavé a originální i z výtvarného hlediska, tištěné na ručním papíře nebo na hedvábí. Nezastupitelnou úlohu amatérského divadla v dějinách našeho divadla připomíná mnoho vzácných plakátů ochotnických spolků z Čech, Moravy i Slovenska. Se sbírkou plakátů je těsně provázána i kolekce divadelních programů. Zahrnuje, bohužel jen v torzech, programy především pražských divadel od jejich vzniku po současnost. Kromě historicky autentických údajů lze z programů vyčíst i dobové názory renomovaných autorů a jiné zajímavé informace. Ani estetická hodnota těchto předmětů není zanedbatelná, protože při přípravě cedulí a programů spolupracovali s jednotlivými divadly i známí výtvarníci.

Výtvarná sbírka
Sbírka v počtu přes 30 000 předmětů tvoří několik relativně samostatných oddílů. Především se jedná o kolekci scénografickou (scénické a kostýmní návrhy, modely scén), ikonografickou (výtvarné portréty českých divadelních osobností, realizované různými technikami, jako grafika, obrazy, busty) a loutkářkou. Zajímavý je i soubor realizovaných kostýmů a divadelních rekvizit.
Ojedinělá scénografická sbírka evropského významu je složena jednak z velkých celků uměleckých pozůstalostí, jednak z jednotlivých návrhů dokumentujících dílo význačných výtvarníků. Čítá přes 20 000 návrhů dekorací, kulis, prospektů, technických kreseb, návrhů kostýmů a rekvizit.
K nejstarším dochovaným památkám ve sbírce patří soubor rytin podle návrhů Giuseppe Galli-Bibieny, zachycující jeho úpravy dvorských slavností a zejména výpravu korunovační opery J. J. Fuxe „Constanza a Fortezza" z roku 1723.
K nejcennějším předmětům patří návrhy výtvarníků, kteří vytvářeli dekorace pro Stavovské divadlo v průběhu 18. a 19. století. J. Platzer, autor souboru iluzivních dekorací pro barokní zámecké divadlo v Litomyšli, je zastoupen kresbami a akvarely krajinných a interiérových dekorací. Soubor jeho dekoračních návrhů, vydaný knižně roku 1816 ve Vídni, dokumentuje celé výtvarníkovo dílo. Scénické návrhy L. Peuckerta, L. a A. Sachettiových nebo T. Mössnera předvádí vývoj od perspektivní iluzivní scénografie k romantickým scénám, v nichž byla zachycována konkrétní realita dějiště.
Sbírka je programově orientována zvláště na výtvarné umění české meziválečné avantgardy. Jsou zde zdokumentovány umělecké proudy, které významně zasáhly do vývoje tohoto specifického výtvarnědramatického druhu umění. Symbolistní a expresionistickou scénografii zastupuje soubor návrhů V. Hofmana, který vytvořil základ naší moderní scénografické poetiky. Specifický kubofuturistický přístup ke scénografii je patrný na dynamických návrzích J. Korby, svými poetickými díly je zde zastoupen také J. Čapek, konstruktivista A. Heythum, pestrobarevný O. Mrkvička, malířsky malebný A. Wachsmann, lehce hravý F. Zelenka, puristický B. Feuerstein, nadrealistický J. Šíma nebo J. Štyrský - umělci vesměs devětsilové generace, kteří posunuli obor scénografie k nejmodernějším výtvarným proudům. Významnou kolekci tvoří i výtvarné návrhy F. Muziky, jenž rozvinul imaginativní postupy ve scénografii, nebo pozůstalost F. Tröstra se svou osobitou abstraktně světelnou scénografií. Z tröstrovské báze rozvinuli svou poválečnou tvorbu např. J. Gabriel, V. Gottlieb a A. Wenig. Zmiňme ještě kolekce scénických návrhů výtvarníků J. Weniga (pro Národní a Vinohradské divadlo) a J. M. Gottlieba (pro Národní divadlo). Současnou scénografii ve sbírce zastupuje V. Nývlt, K. Vaca , O. Šimáček. J. Malina nebo J.Vančura.
Kolekce obrazů, kreseb a bust zachycuje většinou podobu význačných divadelních umělců z počátku 20. století, ve sbírce nechybí ani několik portrétů moderních umělců, např. J. Štěpničkové, D. Medřické nebo M. Růžka. Mezi autory najdeme J. Machka , F. Ženíška a F. Naskeho, V. Sychru,O. Homoláče a řadu dalších.
Sbírka scénických modelů (maket) zachycuje v trojrozměrné poloze prostorová řešení scén na českých jevištích již od počátku 19. století. K nejstarším počítáme modely Holzerových výprav pro Národní divadlo. Důležitým dokumentem je sbírka realizovaných kostýmů, např. Mošnův kostým Principála v Prodané nevěstě ze 60. let 18. století, Šárka, Aida, či Carmen E. Destinnové, Zítkův Godunov i Kleopatra J. Jiráskové.
Velmi populární součástí výtvarné sbírky je loutkářská kolekce. Jejím prvním přírůstkem bylo loutkové divadlo lidového loutkáře Vocáska, získané roku 1927. V roce 1948 daroval Český svaz přátel loutkového divadla v Praze muzeu loutkářskou „výbavu" Arnošty Kopecké, vnučky legendárního loutkáře Matěje Kopeckého (26 marionet, dekorace, opona s vyobrazením hradu Karlštejna před jeho přestavbou, několik plošných loutek a předměty, které doprovázely kočovného loutkáře na jeho cestách - lucerna, hůl a flašinet).
Jádro sbírky tvoří marionety - loutky typické pro naše území. Sbírka je programově soustředěna především na tři významné kapitoly českého loutkářství: potulné lidové loutkáře, rodinná loutková divadla a amatérské loutkové scény 1. poloviny 20. století.
Za nejstarší loutky ve sbírce jsou považovány duch a poustevník z konce 18. století (původně součást souboru marionet loutkářské rodiny Kočků) a výše zmíněné loutky rodiny Kopeckých. Loutky lidových loutkářů jsou ve sbírce zastoupeny v širokém spektru a výrazně se liší místem původu, velikostí i výtvarným stylem. Jmenujme alespoň 90 cm vysoké loutky pražského řezbáře italského původu Giuseppe Alessiho, loutky vytvořené novopackým řezbářem Antonínem Suchardou pro rodinu Janečků, loutky Františka Vidy inspirované barokní řezbou a loutky rodu Dubských, jehož potomek Prokop působil na českém venkově jako potulný loutkář ještě v 50. letech minulého století. Ve sbírce jsou kromě loutek i na plátně ručně malované dekorace, opony (mj. od Jindřicha Bošky z Vlachova Březí), patrony sloužící k výrobě loutkářských návěstí, rukopisy her apod.
Fenomén rodinných loutkových divadel dokládá několik set sériově vyráběných loutek (firmy Antonín Münzberg, Modrý - Žanda, JEKA, APAS) i několik tisíc tištěných dekorací podle návrhů významných českých výtvarníků (Karel Štapfer, Ota Bubeníček, Vít Skála, Artuš Scheiner ad.). Ve sbírce je např. kompletní divadélko Svatopluka Bartoše s celým loutkovým souborem, dekoracemi a rekvizitami. Kromě toho divadelní oddělení získalo série loutek, se kterými se v první polovině 20. století hrálo v rodinách herců, literátů, vědců, mj. rodinné divadlo profesora Antonína Matějčka s loutkami Karla Svolinského a plošné loutky, které Mikoláš Aleš vytvořil pro děti své bytné.
Z amatérských spolkových scén je zastoupena především Říše loutek (loutky Vojtěcha Suchardy, scénické návrhy i dekorace Anny Suchardové - Brichové) a Loutkové divadlo Umělecké scény (loutky Bohumila Budešínského, Víta Skály ad.) Z individuální umělecké tvorby připomeňme Jiřího Trnku, Jaroslava Švába či Jaroslava Horejce. Za zmínku stojí i Šroifovy hlavičky nerealizovaných loutek s nezvykle expresivním výrazem tváří. Světoznámí aktéři divadla S+H, Spejbl, Hurvínek a pes Žeryk, a také spodové loutky z Ústředního loutkového divadla v Praze dokumentují začátky profesionálního loutkového divadla u nás.
Sbírku doplňují návrhy loutek a scénické návrhy, loutkářské rekvizity a dekorace, kompletní soubor plakátů a pozvánek divadla Umělecká výchova. Zvláštní postavení a velkou dokumentární hodnotu mají soukromé archivy z pozůstalostí významných loutkářů Františka Čecha, Erika Kolára, Vojtěcha Cinybulka a bohatá loutkářská knihovna.

Sbírka fotografií a negativů
Se svým téměř půl milionem předmětů v rámci divadelní sbírky je nejpočetnějším fondem. První předměty se do Národního muzea dostaly ve 20. letech minulého století z registratury Národního divadla, v níž byly zastoupeny i nejstarší fotografie a negativy zachycující umělce a inscenace několika prvních desetiletí činnosti naší první scény. Postupně byl sbírkový program rozšířen prakticky na celé české divadlo v minulosti i současnosti s důrazem na divadla pražská, protože ostatní jsou archivována např. v Moravském zemském muzeu či v regionálních muzeích a archivech.
Největší celky představují soubory negativů divadelních fotografů K. Drbohlava (cca 147 000 snímků především z inscenací Vinohradského divadla a Městských divadel pražských od 30. do 60. let), M. Tůmy (asi 40 000 negativů z Městských divadel pražských), O. Houskové (asi 25 000 negativů z Vinohradského divadla 50. - 70. let). Práci Národního divadla dokumentují nejprve deskové negativy herce a amatérského fotografa K. Váni (od začátku století do 20. let), později J. Heinricha (cca 6 000 negativů z konce 30. do začátku 50. let). Představu o umělecké práci Vinohradského divadla si lze udělat na základě negativů ze sbírky F. Kutty a ateliéru Čámský (několik tisíc deskových negativů především pro prvních 25 let činnosti divadla). Velkou vypovídací hodnotu mají také archivy negativů Z. Tmeje, V. Sochůrka, J. Svobody, S. Maršála nebo P. Mrázové, které zachycují vývojové trendy našeho divadelnictví po roce 1945.
Pokud jde o fotografie, nejobsáhlejším souborem prací jednoho autora je dokumentace činnosti všech souborů Národního divadla v 50. - 80. letech od J. Svobody (přes 12 000 fotografií), soubory snímků od V. Chocholy, J. Kuny atd. Mimořádným vkladem do sbírky je také soubor více než 10 000 fotografií z inscenací Vinohradského souboru od roku 1907 až do 40. let, získaný za války. Zvlášť cenné jsou kolekce, které se váží k umělecké činnosti významných osobností a do sbírky přešly s velkými soubory jejich pozůstalostí. To je případ režiséra F. Pujmana a A. Radoka, herců K. Högra, W. Tauba, L. Peška a J. Pivce, ze starších pak J. Mošny, O. Sklenářové-Malé, H. Kvapilové, E. Vojana, E. Destinnové, F. Smolíka, E. Kohouta atd.
Méně často byly do sbírky převzaty soubory fotografií nebo negativů od sběratelů, jako byli např. F. Chaura, V. Petřík nebo M. Janata a svým způsobem i J. Mikota, od něhož bylo získáno několik set fotografií z Osvobozeného divadla.
Je třeba připomenout také fond tzv. povinných snímků z premiér profesionálních divadel v Čechách a na Moravě z 50. a 60. let 20. století.. Přestože zůstal torzem, čítá přes 10 000 snímků.

Sbírka zvukových nahrávek
Sbírka se začala konstituovat až po druhé světové válce. Vedle nových nahrávek byla postupně doplňována staršími zvukovými záznamy. Má neocenitelnou dokumentační hodnotu - záznamy registrují zvukovou podobu prchavého hereckého výkonu a zachovávají ho pro další generace.
Reprodukci nejstarší české dochované nahrávky, kterou je zvukový záznam J. Mošny, najdeme v souboru zvukových dokumentů k Dějinám českého divadla, který je součástí fonotéky oddělení. Ve sbírce se nachází i většina ze 34 unikátních divadelních nahrávek, které byly zaznamenány firmou Pathé Disques v roce 1929. Dokumentuje se tu především Kvapilův a Hilarův režijní styl a herecké umění M. Hübnerové, B. Zakopala, V. Vydry st., E. Kohouta, B. Karena a dalších. Z meziválečného období pochází záznamy písňových textů Osvobozeného divadla a inscenací Burianova Déčka. K dalším významným záznamům patří nahrávky zaznamenané z iniciativy J. Frejky v Diskotéce dramatického umění a v Divadelních profilech zachycující režijní práci Hilarovu, Frejkovu a Burianovu i umělecké výtvory herců.
Sbírka obsahuje též dokumenty k historii divadla světového: jsou to např. záznamy hereckého stylu J. Kainze, A. Moissiho a O. Knipper-Čechové, nebo pěvecké umění E. Destinnové, K. Buriana a H. Šaljapina. Součástí sbírky je řada operních nahrávek a snímků z oblasti loutkového divadla, především umění J. Skupy.

Trofeje
Ve sbírce trofejí, osobních památek na významné české divadelníky, jsou artefakty vysoké umělecké hodnoty i nejvšednější předměty denní potřeby. Vedle zlatého prstenu, kterým byl obdarován Eduard Vojan za výkony v shakespearovském cyklu, divadelního diadému Emy Destinnové či křišťálového poháru z pozůstalosti Marie Hübnerové tu mají místo i žehlička, kterou vyrobil jako svůj „mistrovský kus" Jindřich Mošna, cvikr pěvce Emila Buriana, ve své době tolik oblíbené vavřínové věnce a snítky ze stříbra a alpaky, abonentní vstupenky první sezóny Národního divadla, různé řády, plakety, pamětní medaile i taktovka Oskara Nedbala a překrásný secesní slunečník herečky A. Červené.
Tato sbírka, tak trochu se vymykající z běžných muzejních sbírek, vypovídá o zvláštním a tajemném kouzlu onoho umění okamžiku, jímž bylo, je a bude divadlo.

Tematická sbírka cirkusového a varietního umění
Fond zaměřený na jeden ze žánrů zábavného dramatického umění vznikl v roce 2004 po nákupu ojedinělého archívu Antonína Hančla z Brna. V současnosti čítá na 26.000 jednotlivostí dokumentujících český cirkus a varieté od konce 50. let 19. století do nedávné současnosti. Materiál je různorodý - téměř 10.000 fotografií, výtvarné plakáty i denní cedule zachycující programy cirkusů (celkem cca 3.500), přes 700 knih v češtině a 21 jazycích s cirkusovou tématikou, 176 digitalizovaných záznamů vystoupení českých artistů, rukopisy, sběratelské soubory, plány na výstavbu stálých cirkusů u nás a v neposlední řadě historické artistické náčiní a kostýmy.
Z fotografického materiálu zaujme tematický celek věnovaný kontorsionistice (plastické akrobacii), stovky snímků cirkusových šapitó, abecedně seřazené snímky většiny českých artistů za posledních 80 let. Z trojrozměrných předmětů např. jednokolka skupiny Bertis z počátků v r. 1945, antipodistické náčiní Leopoldiho z r. 1952 nebo kolečko pro drezúru medvědů z cirkusu Humberto.
Vedle petrohradského muzea je Národní muzeum jedinou státní sbírkou na světě shromažďující předměty dokumentující cirkusovou historii.