Lázně Lipová

„Je podivuhodným zjevem, že příroda vzbudila v jednom místně dva talenty, kteří sledují dvě extrémní cesty k uzdravení“, napsal erfurtský lékař F. Bicking. Proslulým lázním na Gräfenberku, založenými zpočátku 20. let 19. stoletím Vincenzem Priessnitzem, totiž vyrostl velice brzy a blízko, přímo pod svahem Studničního vrchu v Dolní Lipové, nový konkurent. Zakladatel zdejších lázní Johann Schroth (1798–1856) sdílel s Priessnitzem podobné životní osudy a jejich metody vyrůstaly v podstatě z téhož podhoubí. Schroth se rovněž narodil do rodiny sedláka a také on od mládí vynikal talentem k pozorování přírodních jevů, zejména velice dobře rozuměl dobytku, zvláště koním. Brzy přešel od jejich léčení i k samotným lidem, zejména napravoval vykloubeniny a zlomeni, k čemuž používal rovněž zábaly a zapářku. Ostatně podobně jako Priessnitz si to mohl úspěšně vyzkoušet na svém vlastním zranění. Postupně tak Schroth nastoupil cestu ke zřízení vlastního lázeňského ústavu, jehož vznik je tradičně datován k roku 1829, avšak podobně jako Priessnitz sváděl několik let boj s úřady o povolení. Oficiální vznik lázní je tak třeba posunout až k závěru 30. let. Ačkoliv se velikostí, počtem pacientů a proslulostí nikdy nepřiblížily svému severnímu sousedu, jejich význam to nijak nesnižuje.

Blahodárné působení vlhkého tepla a zábaly byly pro oba léčitele společné a typické, v dalších věcech se však Schroth s gräfenberskou metodou rozcházel. Např. zavrhoval pití studené vody a ordinoval přísnou dietu. Schrothova léčebná kúra tím doznala až extrémní podoby. V tzv. suchých dnech musel pacient prodělat několikahodinové zábaly, při kterých nesměl nic pít a dopřát si mohl pouze suché žemle či neochucenou kaši. Po takto drastické proceduře následovaly tzv. pitné dny, kdy se organismus posiloval pitím vína. Ty, kteří zubožení kúru vzdali a zběhli na Gräfenberk, Priessnitz zásadně odmítal, naopak Schroth ochotně postupoval opačně. Oba přírodní léčitelé si nenechali nic dlužni a metodou druhého opovrhovali, nedělo se to však navenek příliš viditelně, což se ale nedá říci o pacientech obou lázeňských ústavů.

Po Schrothově smrti roku 1856 (přežil Priessnitze o 5 let) převzal vedení lázní syn Emanuel, který léčebnou metodu zmírnil, čímž přilákal více pacientů. Do lázní v té době nastoupil jako lékař Karl Schroth (velice vzdálený příbuzný). Emanuelovým nástupcem – oblíbeným „papa Schrothem“ – se v roce 1890 se stal jeho potomek Rochus. Díky jeho roztržce s lázeňským lékařem došlo ke zřízení soukromých lázeňských domů v Lipové, zatímco rodinný majetek Schrothů se přeměnil v akciovou společnost. Od konce prvního desetiletí až do závěru druhé světové války působil v lázních významný lékař Max Mader, který zdejší metodu zpropagoval v množství článků a knih. Zároveň zde od roku 1927 působil rovněž stejnojmenný syn Karla Schrotha, jehož lavírování mezi nacistickou stranou (ve snaze ochránit židovské příbuzné) a kladným postojem k neněmeckým národnostem mu vynesly potíže jak ze strany nacistů, tak od poválečných českých úřadů. Přestože byl nakonec osvobozen, aby mohl vést lázně, které postrádaly zkušený personál, podlomené zdraví již roku 1946 nevydrželo. Jeho smrt, odsun dr. Madera a celková devastace lázní v období druhé světové války (kdy byly využívány jako vojenský lazaret a nakonec rovněž i jako útočiště pro německé uprchlíky před bombardováním) vedly k úpadku, který se dařilo napravovat jen velice postupně. Lázně, od roku 1949 znárodněné, se začaly v druhé polovině 20. století zaměřovat zejména na léčbu obezity a cukrovky. Privatizace v roce 1990 předznamenala budoucí obtíže, které v roce 2013 vyvrcholily v uzavření lázní. Nakonec však pouze dočasně, od roku 2017 byl jejich provoz opět otevřen a jako Schrothovy léčebné lázně navazují na svou bezmála dvousetletou historii.